pátek 6. července 2018

Bulimie?

Na blogu už jsem napsala 2 články o poruchách příjmu potravy, kterými jsem si prošla. V problémech okolo jídla se plácám už od svých 14 let. Vedlo do od anorexie přes chvilkovou ortorexii až ke záchvatovitému přejídání a skončilo to u menší bulimie. Za tohle opravdu nejsem hrdá a velmi těžko se mi o tom mluví. Jsem člověk, co se svými problémy nejdříve musí vypořádat sám a až potom se s tím někomu svěřit. Vždy mi trvá nějakou dobu, než o tom někomu řeknu. Ale když už dojdu k tomu bodu, neskutečně se mi uleví a už mi nedělá problém to sdílet dál. Ne z toho důvodu, že se chci litovat, taková já nejsem. Ale proto, že bych tímto chtěla někomu pomoct, předat své zkušenosti. Já si vždy ráda přečetla příběh někoho jiného a případné rady. Takže tady máte další článek ze série PPP a snad si z toho někdo vezme ponaučení.

Nejtěžší ze všeho je si všechno uvědomit, přiznat a potom najít tu správnou cestu, jak z toho ven. Každý si musí přijít na to své, já si přečetla tolik různých rad, sledovala tolik různých lidí na instagramu a byla doslova pohlcena množstvím informací, že jsem nevěděla, do které dříve skočit. V dnešní době instagramem žije spousta lidí, hledá v něm inspiraci, motivaci a své cíle. Bohužel ne vždy je to nejlepší, protože jsme potom takovou společností moc ovlivnění, chceme vše, co mají oni, jejich dokonalá těla, zdravá jídla, všechny fitness produkty za přemrštěné ceny. A v závěru jsme z toho akorát smutní, protože to kolikrát prostě mít nemůžeme, nebo se až příliš srovnáváme, což je největší chyba! Z toho pak vznikají různé psychické poruchy (ano, nejsou jen díky instagramu, ale co si budem povídat, hodně z nich je právě odtama).


Teď jsem trochu odbočila. Chtěla jsem se dostat k tomu, že když už si teda uvědomíme, že máme nějaký problém, snažíme se najít pomoc. A právě většinou hledáme na internetu nebo instagramu. Ovšem nejhorší je, že na každého zabírá úplně něco jiného. Je skvělé nechat se inspirovat, vzít si z někoho příklad nebo to zkusit podle jeho rad. Ale když nám to vyloženě nevyhovuje, určitě se do toho nesmíme nutit, jinak to skončí špatně. Já právě dlouho hledala cestu, jak se z toho dostat ven. Už se jdu konečně pustit do vyprávění mého příběhu.


Začalo to někdy letos na jaře. Teď si ani přesně nevybavuji, kdy se to spustilo. Nejspíše to bylo někdy na začátku března. Jak už jsem psala, měla jsem problém s přejídáním a bohužel se u mě ještě občas vyskytovalo. Bývalo to většinou z nudy nebo když bylo nějaké horší období, moc se mi nedařilo, měla jsem s blbou náladou vždy chuť se přejíst a bohužel to tak mockrát dopadlo. Pak samozřejmě přišly ty hrozné výčitky a jednou také myšlenky na to, že bych to mohla zkusit jít vyzvracet. Já jsem člověk, který když si strčí prsty do krku, tak se prostě nevyzvrací. Sice se mi svírá hrdlo a nesnáším ten pocit, ale ze žaludku se mi nic nedostane. Ovšem jsem na to bohužel nějak přišla a po jednom přežeru to prostě na záchodě šlo ven. Byla jsem najednou šťastná. Myšlenky na to, že když se mi to zas někdy nepodaří, přejím se, budu to moct jít v pohodičce vyzvracet a nic nepřiberu, pro mě byly dost uklidňující. Ovšem když se to potom stávalo zase nějak častěji, už mě ta radost nějak přecházela.
Vždy jsem věděla, že to není nejlepší nápad. Ale, že trpím bulimíí jsem si přiznat nechtěla. Prostě to dělám proto, abych nepřibrala. Není to každý den, je to v pohodě. (jo, ale přejídat se a pak násilím zvracet je vlastně úplně v pořádku! Dejte mi facku!). 



Začínala jsem mít pomalu strach, protože někdy mi po zvracení bylo dost divně. Bolel mě žaludek, bylo mi celkově ze sebe špatně. A já jsem velký hypochondr, takže mě tyto pocity velmi strašily. Přišel okamžik, kdy jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Už tak mám problémy s trávením a tímto si to ještě vše zhorším. Chtěla jsem s tím začít něco dělat. Snažila jsem se jíst zdravěji, nejíst nějaké prasárny, aby mě to nelákalo k přejezení. Ale to taky nebyla cesta pro mě, protože jsem si prostě někdy chtěla dopřát a když se stalo, skončila jsem zase s bolavým žaludkem na záchodě.


Pamatuji si, jak jsme s přítelem v polovině března jeli k mé spolužačce na Moravu. Byli jsme tam na víkend a bylo to tak krásné. Užili jsme si pěkné dny, ke kterým patřila taky večeře v pizzerii, nějaké ty chipsy a tak... A co jsme neudělala? Chodila jsem tajně na záchod, abych to ze sebe dostala. Jak mi bylo a je i teď trapně, když na to vzpomínám.


Došla jsem k bodu, kdy jsem se s tím už vnitřně vyrovnala a řekla o tom příteli. Byla to neskutečná úleva, je to tak skvělý pocit říct o problému někomu blízkému. Ten se mě samozřejmě snažil podporovat. Pak jsem to řekla i nejlepší kamarádce, která se mi taky snažila pomoct. Nějakou chvíli jsem hledala tu správnou cestu, až jsem k ní přišla! (Doufám!)

Ono asi nejvíce mi pomohlo maturitní období v květnu, kdy jsem trávila celé dny s nejlepší kamarádkou a maturitními otázkami. V té době jsme jídlo vůbec neřešily, jedly vše možné a jen se učily. Neměla jsem žádné výčitky, ani jsem neměla tendence chodit na záchod a něco ze sebe dostávat. Sice už před tím květnem jsem na tom byla líp, ale pořád se mi to stávalo. S květem tyto nechutné stavy přešly.


Momentálně jsem ve fázi, kdy se snažím jíst zdravě, hýbu se, cvičím, protože to miluji a neskutečně mě nabíjí pohyb. Ale když se mi nic nechce, jsem líná, tak si odpočinu, do ničeho se nenutím a s jídlem to mám tak samo. Víceméně každý den si něco malého dopřeji, pokud mám chuť, někdy jsou dny, kdy si prostě dopřávám víc, ale to se pak zas těším na svou zdravější vlnu. Přece jen se po tom zdravějším jídle cítím lépe jak psychicky, tak fyzicky. Dospěla jsem taky do bodu, kdy jsem se smířila se svou postavou a světe div se, dokonce se mi i líbí! Už nemám v hlavě takové ty myšlenky, že musím zhubnout, že jsem ztloustla a podobně. Líbím se sama sobě, ale to neznamená, že se nechci zlepšovat. Nechci nějak hubnout, spíš se zpevnit a zlepšit si fyzičku. Jsem prostě spokojená!


Nevím, jestli jsem si prošla tou úplnou bulimií, to asi ne, protože jsem nezvracela každý den, po každém jídle, a taky jsem si to dost rychle uvědomila a začala s tím něco dělat. Ovšem vynucené zvracení to bylo. Pokud to čte někdo, kdo si něčím podobným prochází, tak ho prosím, přestaň s tím HNED! Pro tělo to vůbec není dobré, můžou nastat různé zdravotní komplikace se žaludkem, trávením, jícnem, zuby a kdoví čím vším! Daleko lepší je najít nějaký ten zlatý střed, nebát se dopřát, ale s mírou. Překonat to nutkání jít se přejíst a následně to vyzvracet. Radši si běžte kreslit, číst, uklízet, cvičit, tančit, projít se, běhat, cokoliv! To pomůže zahnat ty myšlenky. Svěřit se někomu blízkému, kdo podpoří a pomůže... A hlavně věřit, protože o tom to je. Všechno jde porazit a věřte, že já si myslela, že jsem už úplně ztracená. Že padám z jednoho problému do druhého a nejsem schopná se vzchopit a normálně žít. Ale jde to, jen si člověk musí přijít na tu svou cestu. Někomu vyhovuje počítání, někomu intuitivní jezení, tamtomu vyhovuje je zdravá strava s občasným dopřáním, tamtomu zase dopřávat si každý den něco malého. Ano vyzkoušíme plno možností, z každé si něco odneseme, ale jednou dojdeme na tu správnou a stojí to za to!

Tak jsem se tady rozkecala. Možná je to dost chaotické a míchanice všeho možného. Ale u těchto témat mi prostě skáčou myšlenky a mám potřebu zmínit každou z nich. Je to takový silnější článek, zase kousek mého špatného já, ale i to k životu patří. Tak doufám, že to aspoň někomu pomůže a vezme si z toho je to dobré!

2 komentáře:

  1. Mrzí mě, že sis nečím takovým prošla. Ikdyž jsi asi nedosáhla té nejhorší fáze (což je jedině dobře!), i tak to muselo být velmi nepříjemné a znepokojující :/ Ať už Ti je jenom lépe ♥ Jsi moc šikovná holka, že jsi to zvládla takhle v začátcích utnout :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, bylo to blbé období, ale zase jsem se poučila:) Děkuji! :)

      Vymazat