sobota 15. července 2017

PPP aneb můj příběh

Jak už název napovídá, dnešní článek, který jsem pro Vás připravila, se bude týkat mé minulosti. Chci se s Vámi podělit o to, čím jsem si procházela a jak jsem se z toho všeho vyhrabala. PPP (poruchy příjmu potravy) jsou v dnešní době poměrně dost časté, což je velmi smutné. Může za to hlavně společnost a její kruté nároky na vizáž našeho těla. V dnešní době už naštěstí existuje i spousta skvělých lidí, kteří se snaží pomáhat a otevřít oči všem, kteří se s tímhle problémem potýkají, mají deprese z toho, že jsou tlustí, nevysportovaní a nevím co všechno. Přitom to kolikrát není vůbec pravda a jen zbytečně si ničí svou psychiku.

Já jsem si prošla anorexií. Nebyla jsem na to naštěstí tak špatně. Vždy jsem jedla a nebylo to jablko a jogurt denně. Jen jsem jedla dost nedostatečně pro své tělo a zbytečně ho trápila. A jak to všechno začalo?

Když jsem byla malá, nikdy nepatřila k těm hubeným holčičkám. Už ve školce jsem byla baculatější, než ostatní a občas mi to i doma říkali. V té době mi to samozřejmě bylo úplně jedno a nic jsem neřešila. Vždy jsem měla ráda sladkosti a různé prasárničky. Na prvním stupni základní školy mi to bylo taky vždy jedno. Nedělalo mi problém po obědě sníst půlku nebo i celou tabulku čokolády. Někdy ve čtvrté nebo páté třídě už jsem si začala všímat, že jsem tlustější, než ostatní holky, ale pořád jsem to nijak neřešila. Na druhém stupni jsem si toho všímala čím dál víc a víc a už se projevily první pokusy se sebou něco dělat. Začala jsem hledat na internetu různé typy a rady. Ovšem pořád jsem nijak nehubla. Měla jsem vždy dost pohybu, chodila jsem často ven a ještě jsem i závodně tančila, takže tréninků také bylo dost. Největší zlom nastal v mých 14 letech, kdy jsem si řekla, že už to fakt musí skončit. Po Vánocích jsem si stoupla na váhu a viděla číslo 56 kg a to mě vyděsilo. Nebyla jsem nějak moc tlustá, jen jsem byla prostě trochu silnější. A tak to začalo, vysadila jsem všechny sladkosti a nezdravosti. Začala jsem jíst třikrát denně. Ráno jsem se nasnídala, oběd jsem měla ve školní jídelně a pak jsem většinou už jen večeřela. Moje snídaně byla cereální kaiserka, trošička másla a plátek sýru, k tomu kafe bez cukru s trochou mléka nebo hrnek mléka, oběd byl normální (porce z jídelny, ale bez polévky) a večeře to samé, co snídaně, akorát bez mléka. Pila jsem jen čistou vodu, ale to už déle předtím. Později jsem kromě tréninků začala i trochu doma cvičit. Cvičila jsem s Jillian Michaels a její 30denní výzvu. To jsem ale nevydržela celé, tak jsem si jen občas něco málo zacvičila doma. A postupně jsem hubla a hubla. Od poloviny 8. třídy do konce školního roku jsem zhubla 8 kg. Začala jsem vypadat pořád vyzábleji. Můj první cíl byl 50 kg, ale když jsem ho dosáhla, nestačilo mi. Pořád jsem si připadala tlustá a chtěla dál hubnout. Začala jsem být protivnější, vždy jsem se bála k někomu jít, aby do mě necpal jídlo. Dodnes si pamatuji, jak přede mě kamarádka postavila 2 krajíce chleba s pořádnou vrstvou másla a několika plátky sýru a já měla pomalu slzy v očích. Bylo to hrozné období, kdy jsem neměla na nic sílu, vyčítala si každé sousto navíc. Okolí si taky začalo všímat, že jsem nějak moc zhubla, že mi trčí kosti. I doma mi vyhrožovali, že mě pošlou do blázince. Já to ale samozřejmě nikdy neviděla…

55 kg
Až jednou. O Vánocích jsem si stoupla na váhu na lačno (ne jak každý den předtím po jídle a ještě s pořádnou vrstvou oblečení, ať vidím vyšší číslo a pořád si nalhávám, že můžu dál hubnout) a viděla číslo 43 kg. Zhrozila jsem se. Tak málo? Už mi to fakt připadalo hrozné a já se rozhodla, že se sebou začnu něco dělat, takhle to dál přece nejde. Začátky samozřejmě nebyly příjemné. Vyvzpovídala jsem se nejlepší kamarádce, která mě podpořila. Než jsem pořádně přibrala, tak to trvalo. Výčitky byly strašné a já si myslela, že jím hodně, přitom to pořád bylo dost redukční. Ale pomaličku jsem navyšovala a snažila si do hlavy vsugerovávat, že je to pro mé dobro, že to tak být musí. A šlo to, během prvních 3 měsíců se váha nehnula z čísla 45, ale pak jsem začala jíst víc a víc, začala jsem péct a víc vařit a úplně mě to chytlo. Pořád jsem se snažila jíst zdravě, ale už jsem si i něco dopřála. A do léta jsem měla váhu 50 kg a byla na ní spokojená. Víc jsem si užívala života, smála se, jedla jsem dostatečně. Hodně mi pomohl i pak nástup na střední školu a na internát, kde jsem musela jíst to, co mi dali. A tak jsem se začala nebát si dát i další jídla, ze kterých jsem předtím měla noční můry.
 
43 kg
Jsem ráda, že jsem se z tohohle období dostala, vlastně se teď ze mě stal dost velký jedlík a nestěžuji si. Jídlo mám ráda, užívám si ho a už vím, že mi neublíží. I když se u mě naskytl během posledního roku jeden další problém, ale o tom třeba jindy. Každopádně vím, že takhle je život daleko krásnější. Vážím už víc než 50 kg a vůbec mi to nevadí. Jo, občas mám taky chvíle, kdy se na sebe dívám a říkám si, že by to chtělo zlepšit, zhubnout a nevím, co všechno. Ale přesto jsem udělala veliký pokrok v psychice s vlastně se mám i docela ráda taková, jaká jsem.
53-54 kg?

 Je skvělé si to takhle shrnout a projít v hlavě vše znovu a říct si, že to byla opravdu blbost. Takže prosím lidi neblbněte, za tu zničenou psychiku to vážně nestojí! J

1 komentář:

  1. Terezko mám slzy v očích. Jsi opravdu tou největší inspirací! A víš co? Vždy když na tebe přijde špatná chvilka ohledně tvé postavy jsem tu já abych v tobě probudila zdravý rozum. Jsi krásná, inteligentní a hubená! :)

    OdpovědětVymazat